Expedice Island 2018

Pondělí 2.7.

Když řekl náčelník výpravy Bery poprvé, že bysme mohli příští expedicí poctít Island, koukli jsme na sebe, jakože jestli neupad´ kluk na čelíčko a že se snad brzo uzdraví. Ale sešel se rok s rokem a je to tady, jsme několik hodin před startem. Tušíme, že to bude nejnáročnější expedice (časově, finančně, fyzicky i psychicky), ale není na co čekat. Před teroristama jsme vždycky o krok v předstihu, tak snad vezmou Island útokem až po nás. A v životě je třeba se pro něco zapálit (v krematoriu už bývá pozdě) a neotálet. Naše tělesné karoserie už budou jen více reznout a chátrat – vždyť i z klučiny, stále svěžího, aktivního, nestárnoucího, legendárního sportsmena Fouse bude příští rok 50 –ti letá ojetina ! V dalších expedicích už se budeme ohlížet po lázeňských pobytech v okolí Poděbrad a adrenalin budeme hledat v krmení opeřenců v Rennerových sadech.

Pravá příčina návštěvy Islandu ale je, že chceme vidět konečně to hejno vzácných papuchalků, které nám Fous loni v Irsku zatajil (prej ty čevenozobákové kachny nestály za řeč). Teď už si to pohlídáme, panáčku !

Přípravu jsme nepodcenili, máme nový stan, trekingové oblečení i goretexovou obuv, zimní doplňky i plavky. Jsme připraveni si sáhnout na samé dno (teď nemyslím to mořské při potopení trajektu) svých možností, abychom mohli svým pravnukům vyprávět … Spoléháme na Beryho, že to všechno dobře domluvil, zařídil, zaplatil, zabookoval, rezervoval a vymyslel. Opouštíme dobrovolně pohodlí svých domovů, abychom trpěli jako zvířata bolestí, zimou, větrem, deštěm a ponorkovou nemocí. Žene nás ale touha cestovatelská. A proto – dej tam Corridu a per to směr území pekla, ohně a ledu. Je to prý pohádková země a pokud někde existuje konec světa – je to právě tam ! Už jen zbývá, aby se z vody vynořili plesiosauři a cesta do pravěku může začít !

Úterý 3.7.

1300 km do dánského Hirsthallsu jsme zvládli dobře (hlavně Pavel, že za volantem neusnul). V Německu jsme dali přestávku u Tropical Islandu (krytá mořská pláž v bývalé hale na výrobu vzducholodí). Pak nám ještě zkřížil cestu statný jezevec, kterého Pavel o centimetry minul. V 11 hod jsme na trajektu a je před náma nejdelší plavba našeho života. Fous je v klidu, loď přece nemůže spadnout z výšky, jako blbé letadlo. Ale mořská bouře, mořská nemoc a utonutí ve 4°C chladné vodě taky není hitparáda. Vyplouváme tedy na objevnou cestu směr Amerika, Grónsko, polární kruh, Antarktida … a snad na jejím konci vystoupíme suchou nohou na Islandu. V Boha sice nevěříme, ale v duchu se modlíme : „ Bože, oroduj za nás, opatruj naše duše a batohy!“ Kabáty známe zpaměti, tak víme že : hlavní je neuhnout a zvolit směr, teď musíme plout k řece plný ryb až tam na sever a nakonec až čas ukáže kam nás vlny donesou.

Šťastné nalodění jsme ihned oslavili (lahev Magistra, lahev rumu a zopár piv), pak jsme si dali luxusní oběd a nacpaný jako anakondy usnuli v kajutě jako dřeva. Nastěhovali se k nám ještě 2 starší Holanďani (Česko znali, byli na stáži v Příbrami), kteří jedou na Island z Holandska na kolech. Přátelsky jsme pohovořili a přitom netušili, že naše mezinárodní družba brzo skončí. Pak jsme šli do palubního restaurantu na fotbal (zápas Švédsko – Dánsko právě probíhajícího šampionátu v Rusku). Abychom nepřišli o pěkný výhled na TV, drželi jsme si místa, zůstali jsme v hospodě a počkali do 20 hod na další zápas (Anglie – Kolumbie). Fous nasadil lyžařskou čepici a šel se vyvětrat na palubu. Za chvilku byl zpátky, vypadal jako Fantozzi (z filmu Maléry pana účetního). Na hlavě mu trčelo pár vlasů, zimní ušanka však ne. Islandský severák ho prý málem povalil a strhnul mu čapku do Atlantiku ! Objednal tedy další piva a už jsme zůstali v bezpečí restaurantu. Tady Fous objevil kouzlo malého kousku plastu (platební karta VISA). Na cokoliv ukáže prstem a přiloží kartičku k takovému strojku, tak dostane. Ale stejně celý večer ukazoval jenom na pivo (když jsme zjistili cenu 1 piva, byli jsme si jisti, že špatně používají desetinnou čárku – půllitr vyšel skoro na 200 Kč). Někdy mu jich sličná servírka dokonce přinesla 2x tolik, než požadoval (akce happy hour – 1 + 1 zdarma). Před půlnocí už jsme hůře chodili a drželi rovnováhu, ale přičítali jsme to vlnám na moři a pili dál. Pavel začal tušit průser, tak šel spát. Za chvíli se odpotácel ai Vašík a my s Fousem jsme dál podporovali místního rockového umělce, na kterého Fous po každém songu vykřikoval : „Umí to, kluk jeden, umí ! Zahraj ještě princeznu ze mlejna a máš to u mě do smrti dobrý ! „ Dlouhovlasý kytarista hrál tvrdý hard rock, u kterého jsme spokojeně usnuli za stolem. Nezdvořilý číšník nás ale vzbudil a gesty naznačoval, že tu není noclehárna. Domlaskli jsme kapáky a šli hledat kajutu.

Středa 4.7.

V útulné, čisťounké a teplé kajutce se krásně chrupalo. To se ale mělo brzo změnit. Za chvíli jsme prožili něco jako Burlaci na Volze – tanec smrti s medvědem. Vašík se asi nudil, tak poslal do uličky parádní, asi 5-ti litrovou tureckou šavli ! Když dílo dokončil, otočil se na bok a spal dál. Chlív je chlív, k tomu není co dodat. Asi za 2 hodiny začaly zvratky podléhat v teple poctivému kvasnému procesu, což probudilo na horní palandě spokojeně spícího Holanďana. Začal čenichat, vrtět se a shodil si svojí cestovní tašku. Kdo uhodne kam ? Ano, celou ji vyválel ve včerejším obsahu Vašíkovo žaludku. Pak chtěl nebožák slézt z palandy, ale když uviděl v šeru to nadělení v uličce, zůstal viset vzepřený na rukách s nohama ve vzduchu mezi palandama. Bylo jasný, že zpátky už to nedá a neudrží se dlouho. Asi po půlminutě marného boje dostat se zpátky, pleskla jeho bosá chodidla do Vašíkovo blitin. Se spoustou neznámých slov odlezl i s odporně páchnoucím zavazadlem do umývárky. Jak zpívají Kabáti : pivo tebou proteče jak voda, dobrý člověče. Viděli jsme ho až odpoledne na palubě, divně se mračil a nezdravil. Pavel to s ním aspoň trochu slovně vyžehlil. Fous se nesměle zeptal, jak vlastně dopadl ten včerejší fotbal, na který jsme se celý večer dívali. Vašík ležel a nahlas vážně mluvil otočený ke zdi : Milý alkohole, musíme si promluvit, měli jsme dohodu, že ze mne neuděláš zvíře … …dál už jsem to neslyšel. Dopoledne jsme se zotavili z těžké noci a slíbili si, že takhle už ne. Nelze spoléhat na dobrotu cestovní společnosti Smyril line a to, že nás uprostřed Atlantiku nemůže vyloučit z cestovní přepravy a vysadit v gumovém člunu na širé moře. Šli jsme spořádaně na vydatný oběd, jen Vašík ne, zrovna nějak neměl hlad nebo co a předstíral dál mořskou nemoc. Zvolili jsme odpolední klid na lůžku a Pavel načal další flašku Magistra …V 17:30 hod byla zastávka na Faerských ostrovech. Dali jsme si ven na palubu ke komínu chladit piva a po proplutí mezi Faerama vypluli zas na širé moře. Nahoře v 8. patře to dost houpalo, tak jsme šli spát do kajuty (2.patro). Vašík tady chudák strávil celý den, společnost mu dělal jen pan Kinedryl. Zato Holanďani se tu celý den neukázali, s obavami si troufli přijít až k ránu. Po včerejší noci hrůzy byli spokojený, že jsme v noci jen na střídačku otřesně chrápali a vypustili pár pukavců.

Čtvrtek 5.7.

Ranní sprcha byla příjemná. Sbalili jsme rychle a za chvíli jsme vyloděni na islandské pevnině. Od první chvíle nás ohromuje krásná příroda, ale i nevlídné počasí. Škoda, že Islanďani vypadli z MS ve fotbale, protože prý bylo v Rusku fandit asi 30 tisíc chlapů, a tak byla většina Islanďanek doma volná bez dozoru. Ale Vikingové jsou už zase doma, tak necháme ostrovanky raději na pokoji.

Island byl pod nadvládou Dánska, od 1.12.1918 je samostatný stát. R. 930 zde vznikl první demokratický parlament světa, prvními obyvateli byli Keltové a Vikingové. Island podal přihlášku do EU, ale když zjistil, co je tam za zmetky, tak ji stáhl a v EU tedy není. Leží uprostřed Atlantiku, těsně pod polárním kruhem na rozmezí mezi Evropou a Amerikou, jenom 300 km od Grónska, má rozlohu 103 tis. km², žije tu cca 300 tis. lidí (nejřidčeji osídlený stát v Evropě). Hlavním zdrojem obživy byl vždy rybolov (ty kurvy zrzavý zabíjejí velryby do dneška). Je tu 140 sopek (z toho 30 aktivních) a ohromné zásoby zemního tepla (počet teploušů se neuvádí). Výjmečná je i fauna a flóra. Suchozemských divokých zvířat tu moc nežije, řídce se vyskytuje polární liška, sob nebo divocí koně, občas mohou na krách připlout i lední medvědi. Jsou tu hlavně ptáci, nevyskytují se vůbec plazi, v moři několik druhů kytovců, velryb, delfínů a tuleni. Neexistují tady souvislé lesy, jen zakrslé porosty a tundrová vegetace. Islandské názvy a jména jsou zralá na spolknutí vlastní čelisti při jejich vyslovení – takže objasníme základní význam častých slov : jökull = ledovec, daller = údolí, fjall = hora, foss = vodopád, gill = soutěska. Začali jsme Gufufossem, následuje monument Arnodson, lyžařský areál Stafdalur, vodopád Fardagafoss a Klifbrekkufossar, vrak lodi US Navy, město Gledivík (kamenná ptačí vejce). Ohřáli a najedli jsme se v turistické chatce (vezmi si, co potřebuješ, zanech co můžeš postrádat). Na závěr Pavel předvedl koupací exhibici v plavkách v horkém pramenu Djúpavogskörin, kde se bahnil s blonďatou hrošicí z Polska. Večer byl vítr, ale stan jsme postavili a přespali.

Pátek 6.7.

Probudili jsme se do krásného rána v pohádkové zemi. Slunce svítilo, kolem nás se pásly ovce, v mořské zátoce se houpali mořští ptáci, ze skal tekly vodopády, na zemi kvetly horské květiny. Dnešní den byly na programu hlavně ledovce a ve slunci se jejich křišťálově tyrkysová modř obzvlášť třpytila. Byla to učiněná krása – nirvána, stav absolutní blaženosti a klidu, kdy člověk zapomene na vše. Byla to taková nádhera, že by se z toho jeden doslova posral. Pavlovi se to v Ice Lagoon málem podařilo, od nugety ve slipech ho dělily doslova vteřiny. Viděli jsme ledovce Jökursarlón, Svinafell, Jökull, ledovcový splaz a ledovcovou zátoku. Pak jsme provedli 4 km dlouhý trek k vodopádu Svartifoss v čedičové rokli, kde se zvlášť vyjímala bílá vodní tříšť na černých sloupech. Pak jsme zastavili u čedičových skal ala Obrův chodník (viděli jsme už v S. Irsku) Dverghammar. Minuli jsme nádherný vodopád Foss a Sídu těsně u silnice a zkoukli kamenné obětní hromady v místě farmy, kterou pohřbila sopka. Začali jsme hledat místo na nocleh a tak začalo pršet. Už to vypadalo s přespáním v suchu bledě, když nám Bůh seslal do cesty překrásnou prostornou jeskyni (Hjörleifshöfdi cave -Pavel o ní z průvodce asi trochu věděl). Všude kolem kam oko dohlédne jen černý písek, ze kterého vyrůstá obrovská skála a uvnitř suchá jeskyně. Pravěk - jen malby pravěkých zvířat na zdech chyběly. Žaludky máme scvrklé jako loňské křížaly, tak uprostřed jeskyně vaříme na obětním kamenu vydatnou večeři. Nikde ani živáčka, fantasy krajina, jako po jaderným výbuchu. Za světla debatujeme při grogu až do půlnoci, kolem hustá mlha a v dáli duní moře.

Sobota 7.7.

Ráno zmizel opar, okolí vypadá jako tajuplná Planeta opic nebo Ocelové město z románu J. Verna. Po jeskynní snídani jedeme na černou pláž Reynisfjara, ze které fotíme v dáli i kamenné oko Dyrhólaey. Kameny si z této pláže neodnášíme, protože podle pověry přinášejí smůlu, neštěstí a smrt. Radši svlažíme ret slivovicí. Míříme na největší Disneyland Islandu – vodopád Skogafoss, který se řítí z útesu do 60 m hloubky. Cestou vpravo míjíme sopku s nevyslovitelným názvem Eyalfjalajökull, která v r. 2010 bouchla a způsobila poprask v celé Evropě včetně kolapsu letecké dopravy. Za chvíli už stojíme pod vodopádem Seljalandfoss, kde se dá vstoupit i za jeho vodní clonu. Okolní krajina se neustále mění, každých 5 km je úplně jiná (tráva, sopečné černé pláně, porosty modré lupiny, žluté bochníky mechů, vřesoviště, bílé lišejníky, samostatné hnědé balvany, červenohnědé kouřící pláně páchnoucí pekelnou sírou, porosty zakrslých bříz nebo trpasličích vrb, horské barevné byliny). Kde je porost, pasou se polodivoké ovce, občas koně i krávy. I počasí se střídá po ½ hodinách (déšť, vítr, zima, slunce), přejíždíme i spoustu řek. Na benzince tvoříme oběd, vyprášíme se na WC a zkoukneme 2. půli fotbalu (Anglie – Švédsko 2 : 0). Kolem sopky Hekla se stáčíme do vnitrozemí, krajina se zase mění na ryze pouštní charakter. Silnice se mění na tankodrom. Na řadě je mohutný vodopád Gullfoss na řece Hvitá. Je to jeden z nejznámějších, řítí se do kaňonu skoro z 35 m, vytváří stupňovitou kaskádu. Cca 10 km odtud je Geysir, otec který dal vlastně všem gejzírům název. Je už ale nečinný, zato vedlejší Strokkur chrlí každých 5 minut vařící vodu do výšky 25 m. Čekání na vytouženou fotografii právě vybuchujícího Strokkuru v mezidobí mezi explozemi vyplňujeme šikmookým turistům vlastními trenýrkovými minivýbuchy. Někteří zmateně tiskli naprázdno spouště svých Nikonů. Den jsme zakončili sestupem do úžasného, všemi barvami hrajícího (převážně červeného), sopečného kráteru Kerid, zatopeného čistě modrou vodou. Na noc táboříme v lesním odpočívadle u městečka Selfoss, pojíme a jdeme spát.

Neděle 8.7.

Brzo ráno jsem vyskočil ze spacáku a vydal se na naučnou stezku s vyhlídkami do kraje. Společnost mi dělalo spoustu ptáků. V 8 hod se vysoukali i ostatní a čekalo nás dobrodružství nového dne. Jako první štace byla oblast geotermálních pramenů Krýsuvík. Všude to tam bublalo, pářilo, syčelo, vařilo, stříkalo, smrdělo a hrálo všema barvama. Ale ani to nás nezahřálo, venku 9°C, vítr a přidává se déšť. Zato slivovice a grog z termosky v autě zahřát dovede. Zajeli jsme na krásnou vyhlídku na moře a kormidlo nastavili směr Reykjavík. Dalším cílem byl jeden z TOP hitů Islandu – Modrá laguna (Blue Lagoon). Je to přírodní termál (39°C), křemičité bahno a hynoucí řasy způsobují bledě modrou až bílou barvu vody. Působí to nepřirozeně, tajemně a zvláštně a člověk si říká, co se asi stalo ? Spadl měsíc z oblohy, nebo se přestala točit zeměkoule ? Turistické orgie a komerční šílenství tu jede na plné obrátky – továrna na prachy vyrábí (min. cena začíná na 54 €). Fotografický mor, hladiči mobilních sklíček, cvakači foťáků a kameramani řádí naplno. Ale stojí to za to, kontrast černých skal a bílé vody je nevídaný, všude to kouří a čmoudí (tihle sopeční čmoudi se nám na rozdíl od těch imigrantských líbí). Následnou atrakcí je Midlína. Právě tady v tomto místě se láme euroasijská a americká zemská deska a proto se v tomto tektonickém zlomu dere z nitra země na povrch energie, teplo, láva a vařící voda. Protože o sebe tyto litosférické desky dřou, bouchají tu sopky, třese se země, stříká ven voda a smrdí pekelná síra. Amerikanista Fous takhle blízko USA ještě nebyl, podezíráme ho, že přemýšlí o emigraci. Je to hustopeklo, ale road to hell (cesta do pekel) nás teprve čeká. Pavel vytipoval k noclehu krásné místečko se stolečkem a loučkou u lesíka. To sedí, ale venku je boží dopuštění. Vichr cloumá s autem, leje vodorovně a občas zezdola nahoru, zima 8°C (pocitová teplota 2°C). Nejde ani vylézt z auta, natož postavit stan nebo uklohnit něco k večeři. Peklo musí být prázdné, všichni ďáblové jsou totiž tady. Je jasný, že se z auta do rána nedostaneme a jsme odsouzeni v pozici skrčenců strávit příštích 15 hodin. Načínáme Fernet a noc oživlých mrtvol začíná !

Pondělí 9.7.

Ve 3 hod ráno někdo vypustil ropnou skvrnu – stupeň radiace a zamoření puchem bylo srovnatelné s katastrofou v Černobylu. Probděli jsme se přiotrávení až do rána a postupně jako zombie se vypotáceli z auta (ohýbací reflex kolen = 0,1). Byli jsme zbídačený, až z nás šla hrůza. Ale snídaně a grog nás daly do kupy a v 10 hod už jsme cupitali po Reykjavíku. Je to nejsevernější hlavní město světa, žije tu 60 % Islanďanů. Ještě v r. 1900 zde byly jen 3 osady. V překladu Reykjavík znamená kouřová zátoka, ale je to bezkouřové město. Okolní zdánlivý kouř jsou páry z tepla země, komíny tu neexistují, vše se vytápí teplou vodou z nitra země. Začali jsme u opery Harpa, vyfotili se u Sólfaridu (známá loď z kostí) a šli po nábřeží k vile Höfdi, kde se v r. 1986 setkali Reagan s Gorbačovem. To už se na nás přilepil divný tvor ženského rodu. Nejdřív nám nabízela cigarety a pak nás krok za krokem pronásledovala. Vyhodnotili jsme ji jako sjetou feťačku, která v nás viděla drogové dealery (Bery mi upřímně sdělil, že já opravdu vypadám v té kapuce jako učebnicový kokainový překupník a distributor). Setřásli jsme ji až u fotbalového stadionu, kde jsme se podívali až na trávu. Ta otravná dylyna se už neobjevila. Vlezli jsme do hlavní dominanty města- moderního betonového kostela Hallgrímskrija (v=75 m) s věhlasnými varhany. Hlavní třídou kolem pomníku Leifura Erikssona jsme se vrátili k autu, už zase za deště. Cestou do NP Thingvellir jsme jeli kolem jezera Thingvallatn, kde muškařili rybáři, a kolem hezkého vodopádu Pórufoss. Oběd jsme pořídili v parku Thingvellir v přístřešku s WC, mlaďasové („naše děti“) využili nelegálně po odjezdu rangera i kempovou sprchu. V NP jsme prošli kaňonem (předěl Evropa – Amerika), na jedné straně ukončeném vodopádem Oxarafoss, na druhé vyvýšenou vyhlídkou do okolí. Opodál byl Allthing, nejstarší parlament světa (r. 930), kde se nachází skála zákonů (hlasatel vyřvával poselství do skály a ozvěna je šířila dál). Zase prší, řádí vichr, zima 7°C a my vibrujeme jako sbíječky. Cestou míjíme po levé straně stěnu skal z čedičových sloupů (Gerduberg cliffs). Den končíme na parkovišti u lesa a potoka (Hofsstadakogur). Stan se nám povede postavit v krátké chvíli, kdy přestane pršet. Další noc v autě si nemůžeme dovolit. Vašík si rve do uší ty odporné malinké žluté špekáčky (špunty) a usínáme. Celou noc vydatně chčije a my se modlíme, aby to stan udržel.

Úterý 10.7.

Časné ráno jsem začal naučnou stezkou. Reklamní kecy výrobců nepromokavých bot, bund a kalhot jsou žvásty a ihned po příjezdu ne ně chystám žalobu. Byl jsem promoklý na kost. Do chladného deštivého dne se probouzí i ostatní, vychrchláme žlutozelené hleny, protřeme zrak kopřivou a po snídani se vydáme vstříc novému dni. Společnost nám dělaly opodál za potokem 2 hezké blond cestovatelky (spaly na střeše džípu). Počasí se mění každou ¼ hodinu (většinou k horšímu), předpověď nemá cenu sledovat, to můžu hádat rovnou já např. z kávové sedliny našeho ranního kafe. Cestou zastavujeme na vyhlídkách na útesy Londrangar rock cliffs, pomník Gatklettur (vypadá jako Žižka v Sudoměři), sopečný kráter Saxhólar. Sledujeme moře, protože projíždíme místy, kde se nejhojněji vyskytují velryby, kosatky a tuleni (bez úspěchu). Počasí hrozné, ale na 10 minut, kdy vylézáme fotit horu Kirkjufell a vedlejší vodopád, vylézá zázračně slunce. V 17 hod si konečně Fous prosadil oběd, první pořádné jídlo dneška. Sežral toho jako Tyranosaurus Rex po měsíčním ramadánu a já taky. Pak byla i káva a politická debata. Pokračujeme dál směr město Akureyri. Ve 21 hod dorážíme na vytipované parkoviště (u divoké řeky s vodopádem, výhled na zasněžené vrcholky hor). Zítra nás čeká náročný den, tak jdeme spát za plného světla už po půlnoci. Úkol zní jasně – ráno brzo vstát a včas vyrazit.

Středa 11.7.

Po násilném probuzení Pavla bylo evidentní, že se vyspinkal do růžova. Místo ranního pozdravu se rovnou zeptal, jestli chceme k snídani čaj, polívku nebo pár facek. Využili jsme komfort krásného nocležiště k ranní hygieně a spořádaně a včas zvedli kotvy. V Akureyri jsme nakoupili chybějící potraviny, navštívili nejsevernější botanickou zahradu Evropy, moderní kostel a centrum výletů za velrybami. Kolem velrybího fjordu jsme pokračovali ke Godafossu. Je to boží zmenšenina Niagarských vodopádů (v = 12 m). Tady nám dělal společnost přítulný hmyz (tulil se hlavně do huby, uší, nosu a očí). To už jsme v oblasti jezera Mývatn, dáme si procházku mezi malými krátery, projedeme územím, kde se zase třese a bublá podlaha, vyvěrají páry. Po vzájemném obviňování, kdo vypustil v autě pukavce zjišťujeme, že odporný puch jde z venka a má ho na svědomí síra z nitra země. Mise Island se chýlí k závěru a nás čeká poslední TOP atrakce – vodopád Dettifoss. A opravdu to tak je. Je to nejmohutnější vodopád Evropy (průtok 500 m³/sec, pro srovnání – Vltava v Praze má 150 m³/sec), řeka Jökulsá se v šířce 100 m propadá do hloubky 45 m. Stojíme od něj pár metrů a jde z toho živlu doopravdy strach, až se nám tají dech. Nejde pochopit, kde se kurva bere ta ohromná masa vody. Dunivý ohlušující rachot a vibrace jsou cítit i na skále, na které stojíme. Všude kolem, kam oko dohlédne, magická hornatá krajina, připadáme si, že jsme přistáli na Marsu. Člověk slintá blahem z té nádhery, chvíli obdivně kroutí hlavou, chvíli má pocit divného strachu. Poslední islandskou noc hodláme strávit 50 km před Seljdisfjodurem (přístav) u krásného kaňonu jak z Vinetoua, s divokou nespoutanou řekou. U večeře si chladíme jazýčky poslední studenou Plzničkou a islandskými plechovkovými patoky. Strhaný jsme jako tapety ze zdi, jdeme tedy za včasu spát protože musíme ráno brzo vstát, aby nám neuplavala loďka na Faery.

Čtvrtek 12.7.

Ráno ukázněně vstáváme v 6:30 hod islandského času (tj.- 2 hod našeho), v 11 hod nám odplouvá trajekt. Naše islandské dobrodružství je u konce, nastupujeme krásu návratu. Polární záři jsme sice neviděli, ale mlhu, mraky i kocovinu několikrát ! Na horizontu zastavujeme na poslední rozlučkovou fotku.

Na trajektu ihned zabereme všechny sprchy a pak se chystáme na oběd (hlad šetříme od večera, takže bysme klidně sežrali i tradiční islandskou pochoutku hákarl = tlejícího žraloka). Je to prý nejodpornější věc, kterou lze strčit do držky a proto se aroma této pochutiny splachuje destilátem Brennivin, přezdívaným černá smrt. To je pravda ! Zkomzumovat obsah žumpy nebo jímky kafilerky v Brusech je proti tomu prý malina. Ale Island má mnoho kuriozit a zajímavostí (např. neznají vlaky – neexistuje tu železniční síť, není tu kriminalita, veškerá energie je z vodních a geotermálních elektráren, pochází odsud ulítlá zpěvačka Björk, okolo Islandu vede jediná sjízdná silnice Ringroad a měří 1332 km, podle OSN je Island nejlepším místem pro život lidí na světě (proč tu tedy je nejvíc sebevražd na 1 obyvatele ?). Ale my už směřujeme neomylně na Faroe Island. Fous je na trajektu jako ryba ve vodě a začíná zase řádit jako Terminátor. Protože je chlast drahej (aby se člověk ožral, musel by prodat auto), utrácí za pivo obnos velikosti státního rozpočtu Rumunska a poroučí jeden žejdlík za druhým. Večeři obstaráváme ala homeless (s cizím použitým talířem si jdeme několikrát přidat a všichni se postupně vystřídáme). Bar opouštíme před půlnocí nejistým krokem (asi zase houpe loď, ale spíš budeme zase naházený) za podpory folkového umělce, s country písní na rtech („hótel Califóóórnia !“). Ale nemáme toho stále dost, tak pokračujeme pivobraním v 8. patře na venkovní palubě, kde to rozjeli harmonikáři. Pak už se z naší kajuty valilo jen chrápání jako z medvědího brlohu.

Pátek 13.7.

Vstávání ve 2:00 hod je krušné ! Ale musíme opustit trajekt. Po ranní kávě (opět ala homeless) a vylodění v Torshávnu na Faerských ostrovech zajedeme k nejbližšímu nákupnímu centru, kde na parkovišti dospíme noc. Faroe Island je malebné souostroví 18 ostrovů (prý nejkrásnější na světě), 420 km pod Islandem. V překladu to znamená Ovčí ostrovy, jsou součástí Dánska. Nejsou v EU, žije tady 50 tis. obyvatel, v hl. městě Torshávnu 12 tis. Na prohlídku města vyrážíme opět za deště. Historické jádro u přístavu je pěkné (dřevěné domky s travnatými střechami), vyhlídka u majáku taky. Poctíme návštěvou i národní fotbalový stadion. Z ostrova Stremoy se podmořským tunelem dostáváme na ostrov Vágar, k útesům na západním pobřeží a známému vodopádu Gásadalur. Tady lze narazit na papuchalky, ale máme opět smůlu, žádné nevidíme, jen různé racky a mořské ptáky. Na parkovišti vaříme oběd a hrajeme si se psy. Pavel to s láskou ke zvířatům až přehání, když 4 porce těstovin se sýrovou omáčkou před našima hladem šilhajícíma očima převrhnul pod stolek na zem. Psíci si pošmákli. Pak jsme přejeli zpět přes Streymoy na ostrov Eysturoy (tentokrát po mostě). Tady je v plánu nocleh na hezkém parkovišťátku s vyhlídkou na mořskou zátoku. Ale počas to neumožňuje (zima, vichřice, déšť). Jedeme hledat dál a bereme za vděk poplesnivělou boudou na skalnatém pohoří. Ale vítr dovnitř nemůže, déšť taky ne, čímž je rozhodnuto a při baterce chystáme večerní menu. Pak jdem v klidu spát – ale je pátek třináctého ! Hodinu po ulehnutí pod nejvyšší horou Faer (882 m) přichází uragán s průtrží mračen. Střecha nevydržela a stropem teče dovnitř voda. Máme mokré spacáky, tašky, v botech stojí voda. Všechno v noci musíme nastěhovat do auta.

Sobota 14.7.

Ráno není po noční smršti ani památka, tak vaříme čaj, grog a sušíme. První zastávkou je Gjógv, malý fjord s průzračně čistou vodou a divokými rozeklanými útesy. V tom se ozve Pavlovo výkřik :“Vidím ho !“ Všem je jasný, že má na mysli bájného tvora, tajemného ptáka s červeným zobanem – Puffina (papuchalka). Za chvíli už jich okem zkušených ornitologů s dalekohledem pozorujeme desítku. To, po čem jsme pátrali dlouhé dny (už loni v Irsku), je přímo před našima očima. Hlavní symbolický cíl naší expedice (mission impossible) se naplnil na Faerských ostrovech ! Teď už můžeme pomýšlet na návrat domů. Z Eysturoye se dostáváme tunelem na Bordoy, kde jsou původní kamenné rybářské domky. Všude krásné zátoky, fjordy, zálivy a nad nimi majestátné hory. Ze žádného místa na ostrovech nepřesahuje vzdálenost k moři 5 km. Protože je Jarda Kuna náš kámoš, nemůžeme vynechat a nenavštívit ostrov Kunoy. I tady jsou dramatické scenérie a hlavně konečně letní počasí. Poslední noc na divoko v přírodě rozbalujeme na Kunoyi u parku Vidarlundin. Nad námi obrovská hora, pod námi malebná vesnička s kostelíkem, vedle horský potok s vodopádem, okolní horskou barevnou květenu spásají ovce a kravky. Kýč jako bič !

Neděle 15.7.

Probouzíme se do krásného, klidného rána a před námi je dalších 24 hodin dobrodružství. Na stolečku posnídáme, na luxusním sociálním zařízení provedeme očistu a vyrážíme. Na plánu je přesun do Torshávnu a nejlépe před naloděním na trajekt zkouknutí finále MS ve fotbale v Rusku (Francie – Chorvatsko). Počasí je stále nevyzpytatelné, za hodinu tu proběhne jaro, léto, podzim i zima. Faery jsou taky úchvatné, jsou víc členité a nejsou tu nekonečné pláně měsíční krajiny jako na Islandu. Přejíždíme i na ostrov Vidoy a plníme další vytčené cíle bezvadně zpracovaného itineráře (Tjornuvík, Eidi, Elduvik, Runavik, Vidareydi, Múli, Vestmanna, …). Za krásného počasí a ještě s časovým předstihem dorážíme zpět do Torshávnu, kde v přístavu na velkoplošné obrazovce shlédneme finále MS, ve kterém vesměs černý Francouzi porážejí 4 :2 Chorvaty (takže mistry světa je vlastně Afrika). Nakrmíme racky a po 2 hodinovém individuálním volnu se scházíme u auta. Právě nám přepravní společnost Smyril line přistavuje parník do Dánska. Padneme do kajuty a spíme (hodně nahlas). Dva Litevci motorkáři, kteří s námi sdílejí kajutu se na vlastní oči, uši a nos přesvědčují, jaké ohromné nerostné bohatství v nás dříme – stříbro (ve vlasech), drahý kámen (v ledvinách), cukr (v krvi), olovo (v nohách) a především nevyčerpatelné zásoby plynu ve střevech.

Pondělí 16.7.

Ráno se v lodním sociálu zkulturníme a vyčkáme oběda. Napěchujeme naše waltry do kulata, až sotva funíme a dopřejeme si polední klid na lůžku. Po probuzení si čas krátíme výhledem na nekonečný oceán a lahvičkou Tulamore Dew. Večeře probíhá jako oběd (totální přežrání). Večer dáme v lodním restaurantu 1 pětipivo při karbanu a o půlnoci přesun do kajuty.

Úterý 16.7.

V 8 :00 hod nás vyženou z kajuty, opět se ilegálně vmísíme do jídelny a vydatně snídáme. Pak přesun k autu do podpalubí a výjezd na dánskou pevninu. No a už zbývá jen 1300 km domů, které dává Pavel na 1 zátah. Máme toho dost. Díky opravám dálnic nabíráme zdržení do příštího dne.

Středa 18.7.

V 0:30 hod překračujeme státní hranice na území ČR, poslední pivo na pumpě a ve 2:00 hod končí celá expedice. Najeto 5 454 km + 3 000 km naplaváno lodí.

Závěr :

Slovy dnešní mládeže – byl to super, giga, hyper, mega, extra zážitek (hustomazec). Kromě polární záře (ta je až od srpna) jsme viděli snad všechny divy, které příroda vykouzlila (vodopády, sopečné pláže, gejzíry, ledovce, útesy, kamenná moře, vařící prameny, soutěsky, laguny, krátery, fjordy, kaskády, fumaroly, nekonečná lávová pole, pouště, bizarní skalní útvary, pohoří, jezera, sopky, řeky, jeskyně, zemské pukliny, kaňony, mořský příboj i odliv) a zakusili všechny druhy a extrémy počasí. Je tu opravdu unikátní a fascinující kraj, který se jinde nevidí a člověk má pocit, že se nachází v časech pravěku, kdy vznikala země.

Odvážíme si krásné zážitky, otevřely se nám nové obzory, známe další kus naší jedinečné planety. Dostali jsme se na čas ze zajetých stereotypních kolejí a prožívali chvíle svobody ve světě, kde je všechno úplně jinak. Nechyběla nám TV ani bulshity které tam vysílají (v TV stejně kromě času a částečně předpovědi počasí ve všem lžou). Cestování mění pohled na život a zkoumání cizích zemí je dobrodružství. Prý nekonečná zvědavost a luxus chcaní vestoje patří k největším darům, které příroda chlapům nadělila. Příští expedice by tedy mohla být na Mars (nedivil bych se, kdyby Pavel měl už zabookované místa v raketě), zaplať Bůh, že Fous nelétá. I když Fous ohlásil cestovatelský důchod (prý v nejlepším je třeba přestat), snad si to ještě rozmyslí.

Viděli jsme všechno, co Pavel naplánoval (připravil to v rámci osvědčené CK Bery profesionálně, takže jsme neztráceli čas tápáním, věděli co chceme vidět, kde hledat nocleh, kde natankovat, nakoupit apod.). Dokonce jsme objevili i vytoužené papuchalky. Jen snad počasí nám mohlo přát trochu víc, ale poznali jsme drsnost, která k té nádheře patří. Islandu zkrátka vládne déšť, vítr a zima. Není divu, že v Praze existuje Klub islandských fanatiků (moje tetička je členkou). Není tu hektický život jako u nás, ale pohoda-klídek-cigárko. Lidi jsou milí, řidiči dávají přednost i když nemusí, čas se tu zastavil (nebo aspoň běží pomaleji), hotový balzám na nervy. Nedočkáte se tu dopravní zácpy, zafačovaná imigrantská nepřizpůsobivá sarančata tu nepotkáte, všechny přírodní atrakce jsou zdarma včetně parkovišť, ani v odlehlých koutech nenarazíte na odpadky. Bohužel i tady začínají vítězit všemocné prachy a u přírodních krás vyrůstají nové luxusní hotely pro zazobaný turisty z USA a šikmookých zemí. Velká škoda. Ale většinou jsme viděli nedotčenou přírodu s minimem civilizace, se stálými zvraty počasí. Stejně tak Faerské ostrovy jsou perlou severské divočiny.

Přesto všechno se z těchto úchvatných koutů země rádi vracíme do koutu nejmilejšího – jihočeského vidlákova. Praotec a naši předci si přeci jen vybrali dobrý flek, mlékem a strdím oplývající. A my jsme rádi, že Island a Faerské ostrovy budou na seznamu zemí, které jsme navštívili.

M.Z.